• blog
14. listopadu 2010 v 18:31 | Oudeska
Přeběhla mi černá kočka přes cestu, a zastavila se u obrubníku. Tak jsme pokecaly o životě.
Prý jdu cestou zkázy...no, pousmála jsem se - jestli to nebude jen kvůli ni - nemá mi přece běhat přes cestu... Hleděla upřeně. Dobře, pověrčivost stranou, já to vím; když chci s vlky vít, musím občas počítat s kousnutím...ale bez toho by to přece nebylo dobrodružstvím :-)
7. listopadu 2010 v 21:16 | Oudeska
Jsem hvězda, kousek nebe
a pak, že nevidím v sebe.
Mám jich hodně,
neřestí a zlosti .. v oddanosti.
Jsem vzduch, kousek bouře,
vždy připravená .. ke vzpouře.
Zmůžu hodně
a můžu všechno.
Budu křičet a řvát,
budu plivat i lhát.
Miluji tu hvězdu, tu zář i sebe.
jsem sobec a nevěřím v tebe.
Zmůžu hodně,
Limit je nebe.
18. října 2010 v 14:45 | Oudeska
Missis Van Upitiová
je krásná a podvedená. Slíbili přece, že dnes budou dávat Bellu a Sebastiána. Místo toho se dívá na Neuvěřitelné příběhy. Kecy, hovno, iluze. Všechno je možné a všemu uvěříte, když na to dojde. Znovu si otevřela víno, tentokrát ale růžové a vyšla na verandu svého domu.
Byl perfektní večer. Právě se stmívalo a v chladném říjnovém večeru bylo stále ještě cítit teplo uplynulého léta.
Půvabný večer. Podívala se na oblohu a v tu ránu se rozplakala. A plakala hodně a dlouho. Úleva, kterou tak dlouho potřebovala, se dostavila skoro okamžitě, ale tentokrát bylo třeba mnoho slz, aby se cítila zas krásně. Skoro nikdy totiž nepláče.
Opitá vínem, vyčerpaná vysílením, schoulená v gauči na verandě, usnula.
...šla po starém kamenném mostě, v hlavě jí zněla melodie Denim Blue a koukala do země. Sledovala jak noha nohu mine, jak se dlažební kostičky míhají světelnou rychlostí jedna za druhou. Najednou se ale na zemi mihlo i něco jiného, do ruda zbarveného, do srdce tvaru. Zastavila se a zvedla to. Bylo to srdce. Živé srdce vytržené z hrudi a jen co se ho dotkla, věděla hned komu patří, komu patřilo. Co zažilo. Lekla se, to její srdce se zastavilo, byl to šok. Hleděla na své ruce krvavé, na to co tluče jí v dlaních a slzou to zkropila, celé rozmočila. Rozpustilo se jí v rukách, stejně jako zbytek světa. Pochopila...a procitla...
Otevřela oči do tmy na verandě. A ačkoliv měla divný svíravý pocit díky něčemu, o čem se jí zdálo
a na co si nemohla vzpomenout, usmála se nad tím, jak jí mohlo malé rozhořčení nad hloupým televizním programem přinést ve výsledku úlevu a klid. Plná sil a úsměvů, nových nápadů, nalévá si další sklenku vína:-)
8. srpna 2010 v 16:41 | Oudeska
je krásná a podrážděná. Dneska se cítí tak obyčejně. Cítit se obyčejně je u ní něco jako krize středního věku. Nikdy se tak necítí. Obyčejnost jí není vlastní. Sedí na verandě svého domu, pokuřuje ze své dýmky a přemýšlí. Jistě, žena a dýmka k sobě moc nejdou, ale ona vždycky porušovala všechny konvence. Potáhla z dýmky a vyfoukla silný oblak kouře. Jako vždy voní směsí tabáku a své obvyklé vůně od Gucciho. Miloval to. Měla muže, skvělého...on jediný jí nechal svobodu, volnost, duši...taky pihovatý. Úžasný úsměv. Je zavřený...
Najednou se před ní objevila kočka. Toulavá kočka. Sedla si k jejímu prahu. Určitě ta kočka ví,
že je sama a může se z ní stát kočičí máma. Taková ta osamělá stará paní, co krmí zatoulané kočky a všichni říkají, že je zvláštní a šílená. Ale taková missis Van Upitiová není. Možná jen šílená, ale až bude stará a vypelichaná, nebude na tom záležet. Teď jí na pár věcech ještě záleží a... touží.
Missis Van Upitiová je krásná a okouzlující, vždycky pohotová. Chtěla bych být jako ona. Má
nezkrotné všude trčící krátké vlasy neurčité barvy a chůzi baletky. Duši vždy rozvernou, nikdy ne koketní. Panička v podpadcích deset centimetrů vysokých. Nevaří, nežehlí. Pije jen vybraná červená vína a kvalitní arabskou kávu. Jen tu silnější. Znova potáhla z dýmky. Kočka na verandě stále seděla. Hudba ze starého rádia se linula. Lehce, z vesela. Van Upitiová potáhla, upila. Nikdy neplánovala budoucnost, vždycky žila jen přítomností, ale poslední dobou, jen tu chvíli ted, chtěla by zpátky zpět. O kousek. O jeden krok. Nic víc, jen jako dřív, jít dál ruku v ruce...
1. srpna 2010 v 12:11 | Bařena
Tohle by se ti líbilo...
Seděla jsem v trávě a zabíjela mravenečky okolo, z dlouhé chvíle...
pak vzala jsem pero
a pomalovala jim tykadla (jednomu ferdovi upadla), namalovala jim křídla...
Pak vzala štětec a tuš a napsala báseň,
báseň na své levé chodidlo..
Nakonec vytáhla nůž...
16. července 2010 v 11:16 | Bařena
5.-9.7.2010
V hlavních rolích: Bařena & Anna ;-)
20 filmů/5 dní
Popis:
B. a A. jsou jako stvořené pro červený koberec a proto se po roce vrací do světel reflektorů a svojí přítomností zkrášlují celé Karlovy Vary již od prvního dne. Není proto divu, že celý týden byl neuvěřitelně úžasný. Přesně tak, jako jsou ony dvě!!!
Děj: (viz. celý článek)
6. června 2010 v 23:24 | Bařena
Tančila bych, kolem dokola v kole se točila. Tančila bych, nohy motala, v kole dokola tančila bych z vesela. Tančila bych v kruhu, hlavu motala, z vesela se točila, pořád a pořád dokola. Tančila bych v dešti, slunci, tančila bych bosa. Stále dokola. Tančila bych a přitom z vesela, hlavu, ruce, nohy motala. Dokola. Tančila bych bez únavy, tančila bych v trávě, v poli. Tančila bych v kole dokola, točila se, motala. Tančila bych, jak moc nikdo neví, kdybych neměla obě nohy levý.
6. června 2010 v 22:33 | the one who drinks a wine
I´m here.
waiting for the kiss.
in the darkness is...
...something special.
The special is mis.
31. května 2010 v 15:30 | Bařena
Šlapu si to takhle ulicí, přemýšlím, jsem nad věcí, ale nechápu. Nastavuji slunci tvář a na ní vyskákaly mi pihy, ach jo. Šlapu si to takhle chodníkem, přemýšlím, jsem stále nad věcí, ale stále nechápu. Vesele se točím dokola.
Tak si to takhle šlapu dál, přemýšlím, dumám, má mě rád?
Nastavuji slunci tvář a směju se situaci. Šlapu si to takhle ulicí, přemýšlím, jsem nad věcí, dumám a až v půli cestě na nákup jsem si uvědomila, že jdu v bačkůrkách. Alespoň, že mám zrovna hezké ponožky.
No nic, to jsem já, Bařenka, kdo by mě neměl rád? :-)
7. května 2010 v 22:17 | the one that drinks a wine
20:47
Nikdy jsem nemilovala víc. Z plnejch plic.
Nic nechtěla taky. A vlastně nechci nic.
"Já milovala a nebudu víc."
A není to článek o milencích... Já milovala a nebudu víc. Tobias mi vzala slova, která tedy hned, beru si zpět, prostřednictvím její písně!!! Většina person mě nazývá neřízenou střelou, střelenou vílou, bláznivě veselou... jenže aby mé žití, existence mého bytí, byla v rovnováze, musí se obrovská energie vykompenzovat náhlým pocitem neštěstí, který sdílím sama...a to mě dráždí!!!
Dráždí mě fakt, že je to tak - být po mém, nebylo by toho ani mák:-) Já milovala a nebudu víc. Nejsem schopna ničeho nic. A přitom vlastně chtěla bych víc. Chtěla bych říct, miluji tě úplně nejvíc!!!
21:24
Neschopna psát, nesnáším ten fakt, že je to tak.
22:01
Yes, I am drunk.
6. května 2010 v 19:40 | Bařena
Měla jsem rybičku, akvárko nechtěla a tak v záchodě plavala. Původně byla pruhovaná - fialovobílá. Pak ztmavla. Prý z nedostatku světla... Měla jsem tu rybičku, co v záchodě plavala a krmit nepotřebovala. Vždycky něco slízla z mísy... Měla jsem tuhle rybičku, co v záchodě plavala a jmenovala se Prd. Prd totiž vydržela.
28. dubna 2010 v 11:13 | Bařena
pokračování z předchozího článku
Jaro je prevít. Ohnutá v pase, maluji si krásné iluze, že nebudu pít. Zase a znovu. Skláním svou hlavu. Já končím, on v lavoru... Zlato, takhle to nepůjde.
Pak přišlo tohle pondělí. Tamtomu se uleví, tuhle to sejme. Dělá to ráda, ač ne zas tak často - Dobro. Tohle je zřejmé, samozřejmé... bude se starat o babičku. Ano, babi, žiješ, babi, neboj, babi, děda je v nemocnici, babi, žije , babi, žiješ, babi, ano, babi, ne, nejsi v nebi, děda je v nemocnici, je v pořádku, žiješ babi, prášek, babi, inzulín, babi, když máš hlad, tak žiješ, babi, neboj, babi, děda šel na pivo.
Život je prevít. S hlavou v dlaních, maluji si krásné iluze, že tohle zvládnu. Usmívám se a zase a znovu hrábne mi. Tohle mě k pití dožene.
Nebreč, babi, žiješ, babi, nemám psy, babi, prášek, babi, inzulín, babi, na záchod, babi, nemám psy, babi, nebreč, babi, děda je v pořádku, babi, nemám psy, babi, na záchod, babi, neboj, babi, nikdy jsem neměla psy, babi, na vesnici a nemít psy, babi, já vím, to je hrozný, babi, jsme ve městě, babi, neboj, babi, na záchod, babi, děda je v pořádku, babi, co psi? Sežrali je vlci.
Jo, řekla jsem to.
24. dubna 2010 v 11:13 | Bařena
Bylo, nebylo, spíš bylo, ale lepší by bylo, kdyby nebylo, protože to, co bylo, prostě bylo, stalo se.
Kocovina. Přestávám pít, zase.
15. dubna 2010 v 8:46 | Bařena
Byl to ďábel, koho jsem potkala. Seděl tam za stolem, balil a kouřil jednu cigaretu za druhou. Pak se podíval tím pohledem, který spaluje. Avšak nehořlaví nevodivý mrazící sprej mi v krvi koluje. On miluje, maluje. Já koušu, škrábu. Za to příjdu do pekla. Tam on rozhoduje, je to ten ďábel, vládce přece. Tak čí vůle? Boží že škrábu, má že ne nedokážu či jeho z jeho moci?
Byla jsem v pekle, včera v noci.
Tam vypukl puč, byla jsem v čele. Samozřejmě. Vesele a hravě, převzala žezlo, ukradla trůn, taky umím pohled, co spaluje, nikdo už nemiluje, jen ohně zapaluje. Chci být v pekle furt.
14. dubna 2010 v 23:08 | Bařena
Co bych dala za to být s tebou, být tebou... Jednou budu tou starou krásnou moudrou dámou, kterou měla jsi býti ty. Jednou jí budu, vychovala jsi mě přece ty.
6. dubna 2010 v 10:59 | Bařena
Je jich tolik, je jich 2 500 a jsou všude. Jsou pastvou pro oko v 16 minutách oskarového filmu a já v něm chci žít! Nadsázka? Asi ne, všichni v něm už dávno jsme. Někdo tvrdí satira, jiný komerční parodie či "product placement". Ne - Svět plný logotypů je realisické zobrazení naší konzumní společnosti. Ať žije reklama kolem nás. Nadsázka? Možná:-)
Logorama 2009 ke shlédnutí zde v celém článku:
Režie:Francois Alaux, Herve de Crecy a Ludovic Houplain
27. března 2010 v 21:11 | Bařena
Dohodla jsem se s šachovou dámou bílou, že to provedeme tiše. Avšak slyšela nás tamta černá abatyše a plány zkazila. Ta hnusná, podlá nevěrná duše. Může si za to sama. A já mám plné zuby těch křivých slov, co jsem zač. Nemyslela to dobře, ona je on, hnusnej sráč. Dohodla jsem se s šachovou dámou bílou o společné vraždě, zavraždíme ty řeči, bez řečí, ať si všichni křičí, mě je to fuk:-)
24. března 2010 v 13:01 | Bařena
Rvala bych si vlasy z lásky vlas přes všechny krásy krás a z té lásky rvala bych vlasy i tomu prevítu, co sliboval krásy, myslel v záletu a utekl oknem.
Rvala bych si vlasy z krásy lásky prevítů, vášeň chci zpátky, chci zpátky své vlasy a krásy těch chvil, z kterých bych trhala si vlasy.
Rvala bych si vlasy z hlavy, za to, že tolik hlav ví, za to, že nechci nic zpátky, udělala bych to zas.
27. prosince 2009 v 18:18 | Bařena
pravila mi Magdaléna. Nikdy mě nikdo neprokoukl tak rychle jako ona. I když pravila to až příliš pěkně. Zaobaleně a vtipně.
28. srpna 2009 v 0:19 | It can be life by Bařena
...byl jednou jedem hodný muž, co měl rád spoustu věcí. Rád popíjel svůj čaj, rád se procházel se svým psem, rád si večer zapálil svou dýmku, rád četl, rád maloval, rád zpíval ptákův, rád dovětru volával. Nejradši ze všeho měl ale lidi. Rád se jim věnoval, rád jim dělal radost. Byl to samotářský člověk, který měl rád svůj klid, ale bez svých přátel by se také neobešel. Rád jim poradil, rád jim pomáhal. Zdálo by se, že vedl velmi krásný život, leč právě i smutek jiných ho dokázal mnoho zarmoutit. Tak rád konal dobro. Pomáhal všem. Jako tehdy v parku, kdy potkal na kost promrzlého a opilého bezdomovce. Věnoval mu svou nejteplejší šálu a svůj kabátec a s úsměvem na rtech, s pocitem naprstého naplnění odcházel pryč, aniž by věděl, že právě tento bezdomovec právě před pěti minutama zavraždil v opilosti dvanáctiletého chlapce.
